Jako sedmnáctiletá pomáhala v roce 1950 knězi, vedoucímu jejich neformální skupiny mládeže, když uprchl po zadržení StB. Bezvýchodnou situaci chtěli vyřešit útěkem za hranice, padli ale do léčky falešného převaděče. Vězněna celý rok, převážně v Uherském Hradišti, z toho tři měsíce v samovazbě. Navzdory nepřízni režimu se jí podařilo vystudovat a stát se klinickou psychiatričkou.

Její tatínek, lékárník v Uherském Brodě, po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti odsouzen v roce 1951 ke dvanácti letům vězení v souvislosti s vykonstruovaným procesem s odbojovou skupinou Včela. Paní Janalíková patří spolu se sestrou Hanou mezi zakládající členky spolku Dcery, který se snaží upozorňovat na osudy rodin politických vězňů.

Skupina studujících z oboru Užitá malba – workshop s Vladimírem Kokoliou.

Jeden z výrazných českých filmových tvůrců druhé poloviny 20. století. V letech 1975–1993 člen KSČ, posléze KSČM, kterou v roce 1992 krátce vedl jako její předseda. Natočil desítky celovečerních filmů, TV filmů a inscenací (např. Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím nebo Sametoví vrazi). V roce 1989 začal v hradišťské věznici točit film Jen o rodinných záležitostech o represích 50. let, který byl v roce 1990 uveden do kin.

Politický vězeň, absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1972), akademický sochař. Tvůrce soch, zvonů, či liturgických předmětů vycházející z autenticky prožívané katolické duchovnosti, mimo jiné autor výzdoby kaple papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu. V roce 1980 odsouzen na dvacet měsíců za šíření Charty 77, po návratu z vězení se dál podílel na práci v disentu.

V roce 2021 absolvovala obor Multimédia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, která sídlí v původní justiční části areálu. Jako svoji absolventskou práci vytvořila soubor fotografií sochaře Otmara Olivy.

Nyní důchodci, kteří většinu svého života prožili v sousedství věznice a nahlíželi za její vysokou zeď z okna své kuchyně. Dovnitř doprovodili svého vnuka, který se do věznice poprvé podíval až v rámci natáčení.

Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1975), malíř a profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Nejen osobitý výtvarník a autor několika knih, ale v osmdesátých letech také výrazná osobnost alternativní hudební scény.

Kuchařka školní jídelny, vedoucí a vychovatelka školní družiny. Obě školská pracoviště sídlila od sedmdesátých do raných devadesátých let za zamřížovanými okny v jedné z částí vězeňského areálu. Všechny tři dámy se po více než třiceti letech mohly v rámci natáčení podívat na místa svého někdejšího působení, vzpomenout na svoji každodenní práci s dětmi a pro děti a reflektovat proměnu vnímání místa, kde strávily podstatnou část svého pracovního života. Za přítomnosti kamery dvě z nich vůbec poprvé vstoupily do prostor s celami a samotkami – neobešlo se to bez emocí.

Od roku 2014 starosta města Uherské Hradiště a od roku 2017 také poslanec Parlamentu ČR za ODS. Přeměna historického areálu v centru města patří k jeho prioritám.

Od roku 2021 ministr kultury za ODS ve vládě Petra Fialy. Ministerstvo kultury je zřizovatelem Moravského zemského muzea, které má za úkol vybudovat v areálu věznice muzejní instituci.

Jedna z nejvýznamnějších odbojových skupin, které se postavily proti uchvácení moci v Československu komunisty, nesla jméno Světlana. Pojmenována byla podle tehdy čerstvě narozené dcery iniciátora založení skupiny, dnes penzionované profesorky uherskohradišťského gymnázia. Paní Světlana před kamerou v prostorách hradišťské věznice rozmlouvala na dálku několika desetiletí se svojí maminkou, kterou zde po likvidaci odbojové skupiny komunisté dlouhé měsíce věznili.

Historik se zaměřením na české a slovenské dějiny 20. století a také zkušený muzejník. Je ředitelem Historického muzea Moravského zemského muzea, jehož úkolem je vybudování paměťové instituce v areálu věznice.

Umělecký vedoucí původně folklorní muziky Hradišťan, která se vlivem jeho uměleckého vedení (od roku 1978) a dramaturgie proměnila v alternativní hudební seskupení obsahující oblouk od lidové tradice přes tzv. crossover, v němž spolupracoval s nesčetnými osobnosti tuzemské i mezinárodní scény, po soudobou hudbu, jejímž je skladatelem. V současnosti pracuje na oratoriu inspirovaném uherskohradišťskou věznicí, k níž ho pojí řada osobních vazeb týkajících se komunistických perzekucí padesátých let.

Hudebník, experimentátor, textař a architekt. Hrál a tvořil písně od osmdesátých let v mnoha různých uskupeních. Od roku 2005 „doluje“ zvuky z pletacího stroje Dopleta 160 a mnoha dalších nečekaných předmětů a s touto zvukovou výbavou se věnuje volné improvizaci jak sám, tak v řadě projektů po celém světě. Jako architekt realizoval řadu rodinných domů, budov občanské vybavenosti i veřejných prostor. V dětství navštěvoval školní družinu v areálu uherskohradišťské věznice.

Paní Zdena Opočenská, profesí výtvarnice, natáčení se zúčastnila spolu se svojí dcerou. V dětství navštěvovala některé prostory věznice, protože její otec byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, který v části areálu sídlil.

Zdeněk Homola je jedním z mála historiků, kteří se dosud soustavněji zabývali tématy spojenými s hradišťskou věznicí. Bádání se věnuje i nyní, v rámci přípravy budoucího muzea-památníku. Motivuje ho nepochybně i osobní zkušenost některých jeho předků s pobytem v hradišťské vyšetřovací věznici StB.

Předsedkyně spolku Memoria. Narodila se do domu čtvrt kilometru od věznice. Už jako malá občas navštěvovala bývalý justiční palác, kde na Střední uměleckoprůmyslové škole učí její máma. Když chodila na gymnázium, objevila se hrozba prodeje areálu ve veřejné dražbě. Se skupinou blízkých lidí dala dohromady petici za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti a od té doby se tomuto historicky mimořádnému místu věnuje nějakým způsobem téměř každý den.