Bývalá věznice v Uherském Hradišti má pohnutou minulost. Areálem prošly v podobě tisíců lidských osudů dějiny 20. století a patří k nejtemnějším místům naší země. Vězení přímo napojené na justiční palác, památka z konce 19. století. Své vězeňské funkci objekt přestal sloužit roku 1960 a po dlouhém období bezradnosti i chátrání je nyní postupně naplňován plán proměny celého areálu. V historicky nejzatíženější části má vzniknout muzeum s památníkem, zbylé prostory využijí justiční složky.
Jedinečnost každé osobní zkušenosti, ale zároveň hledání toho společného, co je v každé z nich nepochybně přítomné. Různost a její sdílení, různost jako hodnota, jakkoliv někdy obtížná a zneklidňující. Různost je podstatným východiskem pro naše uvažování nad filmem i nad dějinami – a tomu odpovídá i složení široké skupiny lidí, kteří se v průběhu natáčení objevili před kamerou.
Jako sedmnáctiletá pomáhala v roce 1950 knězi, vedoucímu jejich neformální skupiny mládeže, když uprchl po zadržení StB. Bezvýchodnou situaci chtěli vyřešit útěkem za hranice, padli ale do léčky falešného převaděče. Vězněna celý rok, převážně v Uherském Hradišti, z toho tři měsíce v samovazbě. Navzdory nepřízni režimu se jí podařilo vystudovat a stát se klinickou psychiatričkou.
Její tatínek, lékárník v Uherském Brodě, po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti odsouzen v roce 1951 ke dvanácti letům vězení v souvislosti s vykonstruovaným procesem s odbojovou skupinou Včela. Paní Janalíková patří spolu se sestrou Hanou mezi zakládající členky spolku Dcery, který se snaží upozorňovat na osudy rodin politických vězňů.
Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1975), malíř a profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Nejen osobitý výtvarník a autor několika knih, ale v osmdesátých letech také výrazná osobnost alternativní hudební scény.
V roce 2021 absolvovala obor Multimédia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, která sídlí v původní justiční části areálu. Jako svoji absolventskou práci vytvořila soubor fotografií sochaře Otmara Olivy.
Nyní důchodci, kteří většinu svého života prožili v sousedství věznice a nahlíželi za její vysokou zeď z okna své kuchyně. Dovnitř doprovodili svého vnuka, který se do věznice poprvé podívali až v rámci natáčení.
Politický vězeň, absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1972), akademický sochař. Tvůrce soch, zvonů, či liturgických předmětů vycházející z autenticky prožívané katolické duchovnosti, mimo jiné autor výzdoby kaple papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu. V roce 1980 odsouzen na dvacet měsíců za šíření Charty 77, po návratu z vězení se dál podílel na práci v disentu.
Hudebník, experimentátor, textař a architekt. Hrál a tvořil písně od osmdesátých let v mnoha různých uskupeních. Od roku 2005 „doluje“ zvuky z pletacího stroje Dopleta 160 a mnoha dalších nečekaných předmětů a s touto zvukovou výbavou se věnuje volné improvizaci jak sám, tak v řadě projektů po celém světě. Jako architekt realizoval řadu rodinných domů, budov občanské vybavenosti i veřejných prostor. V dětství navštěvoval školní družinu v areálu uherskohradišťské věznice.
Umělecký vedoucí původně folklorní muziky Hradišťan, která se vlivem jeho uměleckého vedení (od roku 1978) a dramaturgie proměnila v alternativní hudební seskupení obsahující oblouk od lidové tradice přes tzv. crossover, v němž spolupracoval s nesčetnými osobnosti tuzemské i mezinárodní scény, po soudobou hudbu, jejímž je skladatelem. V současnosti pracuje na oratoriu inspirovaném uherskohradišťskou věznicí, k níž ho pojí řada osobních vazeb týkajících se komunistických perzekucí padesátých let.
Kuchařka školní jídelny, vedoucí a vychovatelka školní družiny. Obě školská pracoviště sídlila od sedmdesátých do raných devadesátých let za zamřížovanými okny v jedné z částí vězeňského areálu. Všechny tři dámy se po více než třiceti letech mohly v rámci natáčení podívat na místa svého někdejšího působení, vzpomenout na svoji každodenní práci s dětmi a pro děti a reflektovat proměnu vnímání místa, kde strávily podstatnou část svého pracovního života. Za přítomnosti kamery dvě z nich vůbec poprvé vstoupily do prostor s celami a samotkami – neobešlo se to bez emocí.
Jeden z výrazných českých filmových tvůrců druhé poloviny 20. století. V letech 1975–1993 člen KSČ, posléze KSČM, kterou v roce 1992 krátce vedl jako její předseda. Natočil desítky celovečerních filmů, TV filmů a inscenací (např. Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím nebo Sametoví vrazi). V roce 1989 začal v hradišťské věznici točit film Jen o rodinných záležitostech o represích 50. let, který byl v roce 1990 uveden do kin.
Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1995), designer, umělecký ředitel firmy Lasvit a několik let i pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Známý, a to nejen u nás, je především svými „pop-artovými“ pracemi z porcelánu a skla, zabývá se však celým spektrem designerských úkolů.
Skupina z oboru Keramika (společně s Maximem Velčovským) a skupina z oboru Malba (s Vladimírem Kokoliou).
Od roku 2014 starosta města Uherské Hradiště a od roku 2017 také poslanec Parlamentu ČR za ODS. Přeměna historického areálu v centru města patří k jeho prioritám.
Od roku 2021 ministr kultury za ODS ve vládě Petra Fialy. Ministerstvo kultury je zřizovatelem Moravského zemského muzea, které má za úkol vybudovat v areálu věznice muzejní instituci.
Historik se zaměřením na české a slovenské dějiny 20. století a také zkušený muzejník. Je ředitelem Historického muzea Moravského zemského muzea, jehož úkolem je vybudování paměťové instituce v areálu věznice.
Jedna z nejvýznamnějších odbojových skupin, které se postavily proti uchvácení moci v Československu komunisty, nesla jméno Světlana. Pojmenována byla podle tehdy čerstvě narozené dcery iniciátora založení skupiny, dnes penzionované profesorky uherskohradišťského gymnázia. Paní Světlana před kamerou v prostorách hradišťské věznice rozmlouvala na dálku několika desetiletí se svojí maminkou, kterou zde po likvidaci odbojové skupiny komunisté dlouhé měsíce věznili.
DOKUMENTÁRNÍ FILM O VĚZNICI V UHERSKÉM HRADIŠTI